S hlavou v oblacích a nohami ve sněhu

Jdeme s kamarádkou přímo k jezeru, nechat si od příjemně chladné vody obejmout prsty, jemně se dotýkat hladiny, mazlit se s vlnkami. Potom se jdeme ubytovat do nádherného historického hotelu https://www.seegasthofschiff.ch/.Táhne nás to ven, a tak si jdeme na malý travnatý výběžek přímo u jezera dopřát podvečerní piknik z domácích zásob při západu slunce. Večer nám brzy zpestří kytarový doprovod z vedlejší soukromé barbecue party a je nám tak nádherně, že se nám ani nechce odcházet spát, ale zítra nás čeká začátek velkého dobrodružství, a tak krátce poté, co se poslední paprsky slunce utopily ve vodách jezera, odcházíme do hajan.

Ráno nás budí bubnování deště na okno, jezero téměř není vidět, ale předpověď počasí hlásí rychlé zlepšení, a tak si jdeme užít snídani. Dostáváme nejlepší müsli, jaké jsem kdy jedla, je to přímo exploze příjemných chutí na jazyku. Následuje první ochutnávka švýcarských sýrů doplněná dokonale čerstvým pečivem a my si připadáme, že se nám to všechno jenom zdá. Nakonec si vychutnáme chuťově stejně dokonalou kávu a vyrážíme směr Wasserrauen, kde začne naše velké třídenní dobrodružství.

Zhruba po hodině jízdy déšť milosrdně ustává a my už jsme na místě, na parkovišti u vlakového nádraží Wasserrauen. Hledám ve Švýcarsku všudypřítomný parkovací automat, ale nenacházím. V okolních autech také nikdo za oknem nemá lísteček, tak asi budeme parkovat zadarmo. Dobalíme do našich obrovských batohů poslední nutnosti jako jsou 3 litry Sylvánského vína, několik masových konzerv, teplé ponožky a pyžámko na večer, hromada náplastí na eventuální puchýře a s celkovou váhou asi 15 kg vyrážíme do hor, které pomalu začínají vystupovat z mraků.

Cestu k první zastávce, jezeru Seealpsee, volíme tu strmější a delší, ale nemusíme po silnici. Stoupáme po nádherné lesní pěšině a plíce a srdce pomalu začínají chápat, že se teď moc nudit nebudou. Asi po minutách chůze vycházíme z lesa a začínají se objevovat první horské statky s typickým zvoněním kravských zvonců. Na každém z těch malých statečků se dá koupit domácí sýr, máslo, pečivo, a tak si nějak říkám, proč vůbec s sebou nesu ty konzervy.

Přicházíme k Seealpsee – jezeru tak čistému, že se téměř nedokážeme odtrhnout od pozorování rybiček. Jasně, musím se vykoupat, bez toho to nejde. A nejsem sama, kdo má tento skvělý nápad. Po osvěžující koupeli obcházíme dokola toto skvostné dílo matky přírody a posléze začínáme stoupat zprvu mírněji a poté stále příkřeji k horské chatě Äscher https://aescher.ch/, která svojí polohou usazená do skály nad údolím připomíná spíše Himaláje než Alpy. Pár fotek, a protože už nás čeká jen asi min chůze do dnešní cílové stanice, dáváme si sklenku, vlastně plecháček, vína a kocháme se přitom úchvatnými pohledy na okolní horské velikány, které jsou již ozářeny sluncem jako důkaz, že déšť se již opravdu rozloučil.

A je to tu, naše první nocování v Alpách, pro nás téměř magická chata https://gasthaus-ebenalp.ch/, v nadmořské výšce 1644 m. Vítá nás opět dokonalá atmosféra doplněná opět hudbou, jen dnes kytaru vystřídala harmonika, prostě něco, co se na tuhle chatu dokonale hodí. Již několik měsíců mám zamluvené přenocování v tzv. Matrazenlageru, ale až teprve nyní se dozvídám, co to vlastně je. A opět máme štěstí, na celou místnost zhruba pro 10 lidí jsem dnes s kamarádkou samy.

Následuje rychlá dvouminutová sprcha na zakoupení žetony a hurá na večeři. Objednáváme si místní specialitu, zeleninovo-masovou polévku Gerstensuppe a opět se rozehrává na jazyku dokonalá harmonie chutí. Když nám poté přinese usměvavá servírka obložený talíř místních specialit v podobě různých salámků a sýrů, už nám k omdlení blahem moc nechybí. A pak to přijde – pánové z https://www.jodlerclub-langnau.ch/ naprosto nenuceně u stolu začnou zpívat. Hloubka jejich hlasů, dokonalé souznění a neskutečně pozitivní energie, kterou tak dokázali vytvořit, to všechno v nás probouzí tak silné pocity, že nedokážeme nic jiného než jen vnímat ten zpěv, nechat ho na sebe působit a opět si tyto vzácné chvíle užívat plnými doušky, do poslední buňky v těle.

Za chvilku se všichni začínají zvedat a odcházet ven. My dvě v naprostém opojení, aniž bychom věděly, co se děje, odcházíme se všemi ven z chaty a vzápětí si uvědomujeme, že nás čeká další koktejl plný silných švýcarských emocí – slunce zahájilo svoji každodenní derniéru. Je to až neuvěřitelné představení v kulisách těch alpských velikánů, které nás tu obklopují a kteří jsou vyvažování stejně hlubokými údolími. Ten tanec stínů, neskutečná souhra barev, dramaticky tmavých i zářivých tónu prozařovaných zlatavými paprsky na stále temnější obloze – s kamarádkou se shodujeme na tom, že velkolepější západ slunce jsme ještě nezažily.

Při návratu do chaty pánové přidávají naprosto excelentní tečku za dnešním dnem – již téměř ponořeni do tmy opět rozechvějí svoje hlasivky a jejich zpět se nyní rozléhá nad celým údolím, odráží se v horách, a hlavně v našich srdcích – toto jsou opravdu jedny z nejsilnějších dávek životních emocí. A to máme za sebou teprve první den…

Tak majestátně, jak se s námi večer slunce rozloučila, se stejnou intenzitou nás ráno vytahuje z postelí rovnou k dokonalé snídani. Opět talíř švýcarských sýrů, jeden lahodnější než druhý. Nesměle se ptáme po čerstvém chlebu a paní domu nás s úsměvem prosí o chvilku strpení, protože náš chlebík se nachází teprve na lanovce a když dorazí, za odměnu dostáváme porci místního bio másla navíc. A pak jdeme na věc – dnes nás čeká zlatý hřeb této cesty, výstup na vrchol hory Säntis s nádhernou nadmořskou výškou 2502 m. Začínáme asi hodinovým prudkým stoupáním na chatu Berggasthaus Schäfler https://www.schaefler.ch/. Zde si dáváme malou odměnu v podobě šálku voňavé kávy a už by nás od vrcholu Säntisu mělo dělit jen necelých 5 hodin nepřetržitého výstupu, ale my obě víme, že to bude víc, protože budeme fotit dechberoucí okolní scenérie a naplno si je užívat.

Cesta už je náročnější, místy opravdu velmi úzká. Procházíme po skalnatých římsách, poté nás čeká krajina, která mi velmi připomíná hornaté a zelené Skotsko a pomalu se nám na obzoru přibližují sněhové plotny. Těším se jak malé dítě na chvíli, kdy si budu moc poprvé v životě v srpnu sáhnout na opravdový sníh. A když ta chvíle přijde, mazlím se s ním, hraji si s ním, nechávám ho dát na dlani v paprscích horského slunce, vnímám jeho vůni, jeho sílu. Odrhnu jeho horní vrstvu s mechanickými nečistotami a dlaněmi si naberu sníh do zbytku mé lahve na pití, protože už nemám dostatek vody a rozpuštěný sníh mi přijde jako dobrá alternativa.

A už to přichází – navlékáme cyklistické rukavice, abychom se mohly pevně držet ocelových lan, které lemují naši výstupovou cestu. Jsou úseky, kdy skládáme do batohu i trekové hole, protože k udržení stability potřebujeme obě ruce. Přicházejí první úseky stoupání sněhem, kde se držíme jen volně položeného horolezeckého lana. Ale když zvednu oči a vidím tu krásu hor lemovanou azurovou oblohou, tak nelituji, že jsme sem vyrazily. Vrchol Säntisu se pomalu blíží a s ním vidíme i poslední, nejnáročnější úsek, kde opatrně našlapujeme na ocelové nášlapy ve skále a každý krok nás přibližuje našemu cíli. Možná bych se měla bát, když vidím skvrnky čerstvé krve na kamenech od odřených kolen turistů, kteří šplhají kousek nad námi, ale já se nebojím, já si to užívám.

A jsme nahoře, dokázaly jsme to!!! Za odměnu nás čeká neskutečný výhled na všechny světové strany, na stovky dalších alpských vrcholů, na které si v tuto chvíli bláhově plánuji na všechny vylézt, stejně jako teď na Säntis. Na vyhlídkové terase se odměňujeme naprosto zaslouženou kávou a Schwarzwaldským dortem, který je tak dokonalý, že se sám téměř rozpouští na jazyku. Ten výstup za tohle všechno stál, za tu námahu, pár chvil překonání sebe sama, za odvahu, kterou jsem v sobě občas musela najít, abych udělala další krok na úzké skalní římse nebo ve sněhu, na kterém mi podjížděly podrážky.

Ale to ještě není vše. Den se pomalu chýlí ke konci a nás čeká ještě sestup do dalšího ubytování, na dnešek jsme zvolily a včas zamluvily chatu na Rotsteinpassu: https://www.rotsteinpass.ch/home.html. Začínáme pomalu sestupovat, terén není o moc jednodušší než při výstupu a z ničeho nic se sluneční den halí do bouřkových mraků, které s temným příznakem blížící se opravdové bouřky zahajují útok na naše údolí. Kamarádka naštěstí nic nezpozoruje a já během chvilky zjišťuji, že mraky nepostupují tak rychle, jak se přes vrchol Säntisu převalily, takže i já se trochu uklidňuji. Ale jen do chvíle, kdy se před námi objeví další překážka v podobě Lisengratu – snad by se tomu dalo říkat i ferrata, a navíc s bouřkovými mraky v zádech. Naštěstí se mi daří zachovat klid, opět schováme trekové hole do batohů, navlékneme cyklistické rukavice a Lisengrat bez problémů překonáme. Po překonání se nám objevuje v hledáčku naše dnešní „nocležna“ a protože nám již zbývá zhruba pouhých 15 min k cíli, pobídnu kamarádku k rychlejší chůzi a poprvé ji upozorním na mračna za námi a náš krok se mění téměř v rychlochůzi. Při příchodu na chatu máme v plánu sprchu, plecháček Sylvánského na terase, večeři a postel. Sprchu dáváme, ale na terasu se již nedostaneme, letní alpská bouřka udeřila v plné síle.

Večeře je opět naprosto dokonalá – opět naše oblíbená Gerstensuppe a v rámci polopenze následuje výběr z jednoho vegetariánského a jednoho masového jídla. Objednáváme od každého jedno a obě jídla chutnají po dnešním nádherném a náročném dni jako božská mana. Plecháček vína si dáváme v posteli, s otevřeným oknem do údolí a pozorujeme blesky křižující oblohu, osvětlující okolní skalní masivy dramatickým světlem, vnímáme sílu hromu, které rozechvívají to všechno kolem nás a jsme naprosto šťastné a spokojené, že toto přírodní divadlo můžeme pozorovat z teplé a suché postele.

Ráno stále prší, ale již ne tak intenzivně. Nás čeká sestup do základního tábora a přejezd směrem Interlaken, proto nemůžeme čekat, až podle předpovědi kolem 14 hodiny pršet přestane. Po snídani navlékáme tedy pláštěnky a coby nepromokavé bundy a vydáváme se směrem dolů. Zhruba po hodině a půl, naprosto promáčené a s další bouřkou v zádech, přicházíme do nádherné vesničky Meglisalp, kde nás v jedné otevřené horské chatě zachraňují hrnkem horkého nápoje Ovomaltine. Trochu oschneme, pobavíme se pohledem na krávy, které přicházejí z pastvin do vesnice, aby i ony našly útočiště v suchých chlévech a zbývá nám poslední úsek cesty – sestup na již známé Seealpsee a upět do Wasserrauenu k autu.

Kdyby mi ještě před touto dovolenou někdo řekl, že chůze v dešti může být zábavné dobrodružství, asi bych se mu vysmála, ale dnes s radostí potvrdím. Vytrvalý déšť totiž dokázal spustit desítky menších či větších vodopádů ze skalních převisů nad námi, takže pod některými jsme jen procházely, jiné jsme procházely přímo, protože nebylo kam uniknout a potkávaly jsme poutníky, kteří s námi vtipkovali na téma sprchy zadarmo, že nejlepší boty na dnešní túry jsou žabky, kterými voda jen proteče … Déšť nám cestou pomalu ustával a poslední úseky cesty jsme procházely již listnatými lesy, které po dešti připomínaly spíše tropický deštný prales než alpskou přírodu. Byly to neskutečně krásné scenérie, které i přes deštivé počasí na dlouho zůstanou skryté v mých vzpomínkách a vlastně celý tento výlet se v nich natrvalo zabydlel, protože byl naprosto dokonalý. A ten pocit, když se potom převléknete z mokrého oblečení do měkoučkého a suchého, s uvědoměním, co všechno máte za těch pár dní za sebou, co všechno jste prožili, tomu se prostě nic na světě nevyrovná. A jen jsme vyrazily, hned se nám hlavou začaly honit myšlenky na to, kam vyrazíme příště, který vrchol zdoláme.

A nakonec jen malé shrnutí cesty. Podle www.mapy.cz jsme nastoupaly 3 091 m, a to samé jsme sestoupaly dolů. Ušly jsme dohromady 33 km a zažily všechny typy počasí přes azurově modré nebe s bělostným sněhem pod nohami, zažily jsme déšť i nefalšovanou alpskou bouřku. A bez čeho bychom se neobešly: určitě byly velkou výhodou teleskopické trekové hole, které se v náročnějších terénech daly složit do batohu a rozhodně nelitujeme toho, že jsme byly vybavené cyklistickými rukavicemi. A co jsme naopak nést nemuseli – tak to je spací pytel, protože ve všech chatách je přenocování v tzv. Matrazenlageru doplněno o nefalšovaný polštář a deku a také jsme nemuseli nést tak velkou svačinu, protože hlavně první den se dalo nakupovat na malých farmách, kolem kterých jsme procházely. A abych nezapomněla, tak rozhodně přibalte do batohu plavky, koupání v průzračném Seealpsee za to rozhodně stojí!

Adresa:
Berggasthaus Ebenalp 9057 Weissbad (AI)

Web:
https://gasthaus-ebenalp.ch/

Doba dostupnosti:
Pěšky léto a podzim
Lanovkou celoročně

Kategorie:
Příroda a hory
Relaxace a odpočinek
Dobrodružství

Autor:
Zuzana Krčmaříková
E-mail:
Zuzana.krcmarikova@scs-engineering.cz